Seawolf

SSN-21 Seawolf

(2.1.2006)

Předem chci upozornit, že nejsem žádný zkušený ponorkový modelář, jen na mne s podzimem 2005 přišlo jakési ponorkové období (čímž nemyslím jakoukoli formu deprese).

V literatuře se obvykle model ponorky se statickým ponořováním popisuje jako tvarový trup, který v sobě ukrývá tlakové těleso, obsahující nejrůznější elektroniku – pohon, motory ovládající napouštění a vypouštění nádrží, snímače náklonu, ovládání směru pohybu, odpal torpéd atd. Stavba takových modelů z profesionálně vyráběných komponentů je záležitost, kterou jsem pro sebe odhadl na nejméně 100 000,- Kč (soudím podle informací na Internetu a RC Revue 12/2005). Ponorky s dynamickým ponořováním v literatuře a na Internetu již jaksi nejsou pro svoji jednoduchost in, nicméně podle mne je to dobrý začátek pro vstup do ponorkového modelářství. Z hlediska výsledného efektu při porovnání všech nákladů a provozních rizik mezi modelem se statickým ponořováním a modelem s dynamickým ponořováním mi model s dynamickým ponořováním vychází jako stále atraktivní volba. To zejména tehdy, pokud nepočítám s provozováním modelu v bazénu, ale na volné vodě. Vůbec si myslím, že způsob provozování budoucího modelu je klíčová záležitost, která ovlivní vše od způsobu stavby přes vnitřní vybavení až i řešení trvalého příjmu signálu.

Po dokončení modelu německé ponorky z konce druhé světové války typu XXIII 1:72 (ze stavebnice pana Oty Gerži ze Vsetína - hlavní materiál ABS, dynamické ponořování) jsem se rozhodl zúročit získané zkušenosti. Zadání bylo jednoduché : rychlá a levná stavba, používání běžných a dostupných stavebních materiálů, jednoduchost a blbuvzdornost (lépe zní fail-safe . Navíc aby bylo vše rychle a snadno rozebíratelné, abych mohl kdykoliv cokoliv z modelu vykuchat a dát do jiného.

Řešením byl nákup kitu firmy Trumpeter – ponorky SSN-21 Seawolf v měřítku 1:144 za 475,- Kč. Výsledný model má mít cca 730 mm délky a na šířku 80 mm, což představuje dost vnitřního prostoru při rozumné délce. Dovedu si představit atraktivnější předlohu, ale ponorky stavěné do 50. let minulého století měly poměr délky k šířce 10 : 1, někdy i větší. Až u atomových ponorek a moderních dieselelektrických se tenhle poměr začal snižovat natolik, aby stavba funkčního modelu nepřipomínala zástavbu čehosi do oštěpu (známý německý typ VII z druhé světové války od Revellu 1:72 má cca 1 metr, ale moc pohodlí pro zástavbu stejně neposkytuje).

1. Příprava kitu ke stavbě
Spodní část skořepiny trupu jsem vylaminoval (Epoxy 1200, skelná tkanina 40 g/m2) a navíc na přepážky kitu našrouboval polaminované překližkové přepážky. Zároveň jsem již na umístěný laminát přilepil další 2 překližkové přepážky. Tím jsem zpevnil trup a připravil si podklad pro další lepení (ještě přibude zakrytí pracovních prostor a nástavby pro servisní otvory). Tady je už vidět, že tlakový trup ve formě nějaké trubky se konat nebude. Ty šrouby jsou důležité, protože laminát až zase 100 % na plastu nedrží. V praxi tak bude v trupu kitu mechanickým spojem jištěný ještě jeden trup – laminátový. Pohon jsem poskládal z toho, co jsem doma našel (předpokládám, že motor MiG-280 na přímo bude stačit, když ne, píchnu tam 400). S váhou problém nebude, až jsem se divil, kolik jsem u XXIII musel dovažovat.

2. Pohon
MiG-280 jsem přišrouboval do plechového držáku (vibrace by měla trochu zmírnit guma, která je mezi motorem a držákem) a usadil na špalík, který jsem zalaminoval na vyztužené místo (ještě počítám s vrutem s půlkulovou hlavou, který bude vše ještě jistit zvenčí). Spojka hřídele a motoru je opět to nejjednodušší – žádný kardan. Pokud bude potřeba vytáhnout třeba hřídel, motor se uvolní i s plechovým držákem ze špalíku (je na dvou vrutech) a hřídel se vytáhne vnitřkem trupu.

3. Kormidla
Osy kormidel se na zádi zlomyslně protínají v ose hřídele. Vše jsem řešil s ohledem na to, že kormidla před šroubem zase až tak účinná nejsou (samozřejmě závisí na rychlosti modelu). Větší pracovní plochu záďových hloubkových kormidel jsem získal tím, že nejsou dělená jako u předlohy, ale plovoucí. Obdobně by šlo řešit i směrové kormidlo, ale tady jsem pohyblivou ponechal jen spodní ploutev. To proto, abych zase mohl v budoucnu mít horní skořepinu této části trupu snadno odnímací. V každém případě počítám s tím, že pokud se ukáže, že plocha jakýchkoli kormidel bude nedostatečná, tak pro ježdění udělám ještě odnímací „návleky na kormidla“, které by tento případný problém měly vyřešit.

4. Zakrytí spodní poloviny trupu
Zakrytí je vyřezáno tak, aby zapadlo cca 2-3 mm pod hranu spodní poloviny trupu. To proto, aby se mohly využít zámky kitu. Tato spodní část trupu bude „suchá“, ostatní vnitřní prostory budou zaplavené. Snažím se mít zaplaveno maximum vnitřního prostoru, abych ve finále musel dovažovat co nejméně. Zakrytí se přilepí co nejpozději, až budou nainstalována serva a táhla ke kormidlům. Serva sice budou umístěna tak, aby se dala vyjmout vodotěsnými otvory, které nad nimi zůstanou, ale přece jen by to nebylo tak pohodlné, jako bez zakrytí.

konec první části....

2.část

5. Kormidla

Kormidla budou ovládána dvěma servy. Servo pro hloubková kormidla bude ovládat přední i zadní „ploutve“ zároveň. Abych minimalizoval počet vodotěsných otvorů (vskutku zdařilé spojení slov) v zadní přepážce, tak jeden otvor bude pro táhlo na ovládání směru, a druhý otvor bude pro táhlo na ovládání ponoru. Tohle řešení ale znamená, že servo na ponor bude ovládat přední hloubkové kormidlo a druhé rameno z tohoto kormidla bude ovládat pohyb zadního hloubkového kormidla. Opačné řešení by se mi z funkčního hlediska líbilo více (t.j. ovládat zadní hloubkové kormidlo přímo servem), ale prioritu má vodotěsnost – aspoň do té doby, než se prokáže, že toto řešení nefunguje. Táhla musí „obejít“ motor a spojku s hřídelí, to je daň za to (kromě jiného), že jsem skrblil na poctivém kardanovém spojení.

6. Zalepení spodní poloviny trupu

Jakmile jsem usadil ovládání kormidel, tak jsem přilepil zakrytí vodotěsného oddílu. Rýsuje se tak budoucí uspořádání modelu. Prostory A, B, C budou zaplavené, ve vodotěsném oddíle by měla být veškerá hejblata. Uvažuji o tom, že by všechny horní části byly odnímací . To by bylo užitečné jak pro kontrolu, tak pro budoucí dovažování. Zcela určitě budou odnímací horní části B (tady jaksi není o čem přemýšlet) a C. U části A ještě nejsem rozhodnutý – tady by horní skořepina mohla být připevněna nerozebíratelným spojem a vstup do prostoru by se mohl odehrávat výřezem v horní části přepážky mezi A a B (z pevnostního hlediska by to bylo určitě lepší).

7. Odnímání zadní části horní poloviny trupu

Zadní část skořepiny zapadá do výřezu v prstenci zakrývající šroub (určitě to má nějaký odborný název, já ho ale neznám, sorry). Do přední části výlisku je vlepena polopřepážka, která nasedá na zadní překližkovou část, oddělující prostor C. No a celek na svém místě jistí šroubky, dostupné z prostoru nad vodotěsným oddílem.

P.S. Se stavbou to nemá nic společného, ale při popisování postupu stavby mám občas problém, jak věci nazývat, co jsem s čím vlastně kde provedl. Nejspíše jsem si úplně nejdříve měl spíchnout názvosloví, aby bylo jednoznačné, kdy míním třeba kterou přepážku a prostor. Kdysi dávno na vojně to bylo jednodušší – slovem „bazmek“ + nějakým bližším upřesněním se dalo popsat kdeco (v případě nouze nejvyšší na to asi dojde).

3.část

8. Rozmístění hejblat
Zdroje půjdou podélně i příčně na střed trupu do předpokládaného těžiště (nebo spíše pod něj ?) – prostě na dno trupu, aby ve finále model neměl zadělány dispozice na náklon. To je lekce ze stavby předešlého modelu : XXIII má průřez trupu v podobě číslice „8“, přitom tlakový trup je v horní, zde prostornější části „osmičky“ a model mi ve vodě padal na levý bok – mohl jsem si ve vaně simulovat imaginární střet Coastal Command s Kriegsmarine (vyřešil jsem dodatečným olovem na koncích hloubkových kormidel na opačné straně, ona vlastně ani jiná účinná možnost při šířce trupu cca 42-43 mm nebyla). Zbytek (serva, přijímač, regulátor, vypínač) má pro daný účel vcelku zanedbatelnou váhu, takže prioritou bude dostupnost a funkčnost (místa uvnitř je dost) a stejně se v každém případě bude dovažovat

9. Zakrytí vodotěsného oddílu
Zakrytí vodotěsného oddílu bude zčásti neprůchozí (ale průhledné, kvůli kontrole), zčásti průchozí – vodotěsné deklíky nad servy a zdroji (aby se vše mohlo snadno vyjímat, kontrolovat a podle potřeby přesunovat do dalších modelů). Také tam je vodotěsný otvor pro ovládání vypínače (ten bude ovládán pohybem táhla, zabudovaného do jednoho z periskopů či antén na věži, samotný vypínač bude ve vodotěsném oddílu) a vstup ovládacího táhla od zadního hloubkového kormidla (táhlo směrového kormidla prochází spodní polovinou přepážky mezi prostory B a C). Hovořit o zakrytí vodotěsného oddílu vlastně není přesné – přesně se jedná o zakrytí nástavby, která je na základním překližkovém zakrytí vodotěsného oddílu.
Zatím jsem se o tom nezmiňoval, ale snad to bylo zřejmé z fotek již u první části popisu stavby – tvar nástavby na vodotěsném oddílu. Základem jsou 2 smrkové lišty (průřez asi 5x12 mm), přilepené na základní překližkovou desku. Překližka mezi lištami je povětšinou odstraněna (po přilepení obou lišt). To je základna, na kterou se buď „přistavuje“, anebo která se rovnou zakrývá. Přilepením lišt se zakrytí vodotěsného oddílu znatelně zpevnilo (což samozřejmě pomohlo při vlepování do spodní poloviny kitu) a zároveň to odstranilo i mírné zkroucení překližky (asi není divu, 1 mm tloušťky a nebyla při skladování ničím zatížená – zastrčení za skříní patrně není ten nejprofesionálnější způsob uchovávání překližky).
Ta nástavba je užitečná, poskytuje doplňující prostor pro hejblata, která přesahují základní desku zakrytí spodní poloviny trupu (hřídel, spojka, motor, ovládání předních hloubkových kormidel). Zakrývání bude postupné, tak jak se budou usazovat hejblata uvnitř trupu. Nakonec ale i to „neprůchozí“ zakrytí bude uděláno tak, aby se v případě potřeby snadno odpreparovalo a po lehké opravě přilepilo zpátky.
Jako nejkritičtější místo z hlediska možného průniku vody hodnotím trubičky, kterými prochází ocelový drát o průměru 2 mm, na kterém jsou upevněna přední hloubková kormidla a páky k servu a zadnímu hloubkovému kormidlu. Jsou relativně krátké a i na miniaturní vaničky s vazelínou (á la hřídel) je tam málo prostoru. Nicméně není zbytí, nějaké „protivodní“ zajištění tam bude zapotřebí (alespoň pro klid duše). Nakonec jsem na to použil špičky plastových hlavic od raket, které jsem nasbíral při pochůzkách se psem po našem sídlišti (od Silvestra se jich tam válí dost).

10. Přední část trupu
Takže přední horní část trupu jsem přilepil na pevno a ponechal vstup výřezem v horní polovině přepážky mezi prostory A a B. Pokud bude potřeba nějaké dovažování přídi, tak se bude dít tady. Ještě jsem ve spodní části vyvrtal dírku o průměru 3 mm, aby se tento prostor snadněji zaplavoval. Předpokládám, že vzduch vytlačovaný z prostoru A unikne škvírou mezi částmi B a A, popřípadě vnitřkem věže (stejně ještě budu muset zajistit nějaký decentní způsob, jak zlikvidovat vzduchovou kapsu pod krytem části B).

11. Připevnění horní poloviny trupu
Spojení horní části prostoru B zajistí částečně původní zámky kitu, dodělané západky na zádi a hlavně šroub - a nyní jsou 2 možnosti :
A / procházející skrznaskrz vodotěsným oddílem a končící v matici, přibudované k horní skořepině (zvenčí – aby nebyla vidět, tak v prostoru věže). Tahle varianta by byla šetrnější k maketovosti, ale náročnější na vodotěsnost (schéma - varianta A).

B/ matice bude na horní části vodotěsného oddílu a šroub bude schovaný ve věži. Tato varianta bude jistější z hlediska vodotěsnosti, ale zase bude v horní části věže zapotřebí otvor pro šroubovák. Pokud by to byl plastový šroub (jeden z těch, co používám na leteckých modelech pro spoj křídla a trupu), tak by to bylo výhodné i z hlediska těžiště modelu – schéma varianta B. Nakonec jsem téhle variantě dal přednost. Ještě se pokusím horní část věže udělat snímací, takže by vlastně vnitřek věže byl „pracovní“ – bylo by tam vyvedeno ovládání vypínače a hlavička šroubu.
Pokud západky na zádi nebudou stačit, doplním (nějak šetrně k maketovosti) co nejblíže zádi další šroub.

P.S. Čistě ze zvědavosti jsem se podíval na internetový katalog Robbe. Seawolf (ale jiný, než SSN-21, volná tvorba á la Robbe) stojí 176,30 EUR, VIIC je za 376,95 EUR a XXI za 523,95 EUR. Je fakt, že ty modely mají skoro 2 metry na délku, ale na to, že umí jen dynamické ponořování, je to podle mne skoro až příliš (o tom, že by byly třeba pozlacené, se katalog Robbe nezmiňuje).
Trumpeter má další model ponorky vhodný k dostavbě na plovoucí v měřítku 1:144 – ruské Kilo. Vychází pochopitelně menší než Seawolf, ale i tak má místa pro další zástavbu dost. Určitě vzhledově perfektní model by byl VII C od Revellu 1:72 s lepty Eduard (vnitřní zástavba by ale byla složitější - žádné pohodlíčko s trupem z čeledi válec jako u Seawolfa). XXIII od MPM 1:72 je sice moc pěkná, ale .......

4.část

12. Připevnění horní poloviny trupu
Byl to nakonec k mému překvapení trochu oříšek. Ten výlisek byl příčně prohnutý a neseděl, takže jsem si musel vypomoci kosmetickými předělávkami. Na druhou stranu to ale vypadá, že postačí jen jeden plastový šroub (skrz věž).

13. Umístění serv
Serva jsem umístil a připevnil tak, aby šla snadno vyjmout a odpor při pohybu táhel byl pokud možno co nejmenší.

14. Umístění baterií
Potvrdilo se, že změna je život, tedy i změna dříve avízovaného umístění zdrojů v trupu modelu – změnu plánovaného umístění bude muset spravit dovážení v přídi trupu (A). Ke změně došlo kvůli tomu, aby serva byla snadno přístupná a táhla nebránila manipulaci se zdroji (+ aby zdroje nebránily pohybu táhel).
Jako zdroje hodlám používat NiMH packy z leteckých modelů, mám jich dost na výměnu. No a kdyby se přece jen chtělo jezdit a na výměnu by již nic nezbylo, tak pomůže nabíječka napojená na autobaterii. Spíše půjde o to, jak model pro plavbu vyvážit podle jejich váhy a umístění (doufám, že prostory A a C pro umístění závaží postačí – budou to má oblíbená zavažíčka používaná pro vyvažování kol). .

15. Anténa
Již při stavbě XXIII jsem se pídil po informacích, do jaké míry z hlediska modelářského využití proniká RC signál pod hladinu. Výsledek ve formě získaných informací mne nepotěšil především nejednotností a rozporuplností (někdo je skálopevně přesvědčen o tom, že model pod vodou řídit nelze, jiný naopak – no a pak je skupina těch, kteří zastávají stanovisko „ano, ALE za podmínky/předpokladu ...“.
Takže jsem se zachoval jako u XXIII – vytáhl jsem anténu mimo suchou část (což je jedna ze změn, kterou jsem na svém modelu oproti autorovi stavebnice učinil) a ještě „vztyčil“ co možná nejvýše. Anténa je po výstupu ze suché části vedena prolisem výlisku horního krytu části B a zavedena do věže, odkud ji lze dále vysunout (bude „maskovaná“ jako jeden z periskopů/antén). Anténa není do držáků lepena – to proto, aby bylo možno od sebe všechny díly modelu oddělit (pokud by při veškeré manipulaci s modelem na anténě „bimbal“ výlisek horní části trupu spolu s věží, tak by to bylo dosti otravné).

Výsledkem by mělo být zhruba to, že anténa bude nad hladinou v délce cca 30 cm vodorovně a dalších cca 15 cm v kolmici na hladinu.

    U mé XXIII je anténa nalaminována na vnější stranu tlakového trupu a vyvedena do vysunovacího bojového periskopu. Anténa přijímače se s anténou spojuje 2 mm konektorem uvnitř suché části. Abych do suché části umístil přijímač na věčné časy a anténu vyvedl mimo tlakové těleso, tedy suchou část, to pro mne jaksi nepřipadalo v úvahu.
   Všechno je to pro mne otázka víry a intuice – nikoli vlastní ověřené zkušenosti. Autor stavebnice ponorky XXIII O.Gerža ve svém popisu píše, že jeho ponorka reaguje na povely ve 3 m hloubce a přitom anténu z tlakového tělesa vůbec nevystrkuje, anténa přijímače je obtočena okolo baterií. Takže tady asi je téma pro debatu o citlivosti přijímačů, umístění/tvaru/účinnosti antén, případné výrobě anténních zesilovačů atd. (se zájmem si ji přečtu).
   Asi bude hodně velký rozdíl v hladině adrenalinu při skotačení s modelem na volné vodě a v bazénu. Navíc na průšvih nemusí být zaděláno jen ztrátou signálu, takové zapíchnutí do bahna či zapletení do jiné překážky pod vodou na volné vodě udělají také svoje ........

5 část

16. Vypínač
Vypínač v „nepromokavé úpravě“ je vlastní výroby, ovládací táhlo je vyvedeno do věže.

17. Utěsnění vodotěsného oddílu
V návaznosti na upevnění serv, vypínače a vyčlenění místa pro zdroje jsem zabednil vodotěsný oddíl. Vše je přelepeno tenkým plexi, pouze jeden deklík je odnímací (k výměně zdrojů). Všechny lepené spoje plexi/nástavba jistí silikon. Celou dřevěnou nástavbu jsem naimpregnoval lodním lakem, i když již i tak byla dost zapatlaná epoxidem.

18. Přední hloubková kormidla
Přední hloubková kormidla (jako i všechna ostatní) jsem použil ze stavebnice. Pokud by nebyla účinná, připevní se na ně „návleky“, které zvýší jejich účinnost. (nějaké udělám hned, počítám se zvětšením plochy na 200 % oproti maketovému provedení, ta stavebnicová kormidla jsou doopravdy mrňavá). Zajišťovat účinnost kormidel při maketové ploše zvyšováním rychlosti modelu by asi nebyl ten nejsprávnější přístup ....

19. Zadní hloubková kormidla a ovládání směru
Tady se oproti stavebnici nic moc nezměnilo (blíže díl 1., bod 3. „Kormidla“). Jen si zase předem nachystám návlek na směrové kormidlo. Asi bude zapotřebí – což je dáno mimo jeho velikosti a toho, že jeho „horní ploutev“ je nepohyblivá (opět blíže díl 1., bod 3. „Kormidla) hlavně tím, že je umístěno před lodním šroubem. Tím pádem je jeho účinnost o dost nižší, než kdyby bylo za lodním šroubem a proud vody hnaný šroubem by se do něj mohl opírat..

20. „Odvzdušnění“
V horních částech zakrytí prostor A,B,C jsem navrtal otvory o průměru 1,5 mm, které jsou všude, kde by se mohla vytvořit nějaké vzduchová kapsa (jen doufám, že v budoucnosti nebude zapotřebí ještě nějakého toho „vysušení a odbahnění“).

21. Barvení
Barevné schéma je jednoduché, model bude natřený barvami na kity podle návodu a celek přestříkaný polyureutanovým lakem. Což maketově správné není (výsledek by měl být matnější), nicméně je přínosné pro budoucí provozování modelu.

6. část

22. Vyvážení
Model jsem vyvážil tak, aby ležel na hladině zhruba jak vypadá předloha při plavbě na hladině. To postačuje i na to, aby mohl zafungovat princip dynamického ponořování (hloubková kormidla jsou ponořená). Čím hlouběji model „sedí“ ve vodě, tím snadněji se pak ponořuje – účinek hloubkových kormidel překonává menší vztlak.

23. Závěr (nedokončený)
Mám rád, když věci fungují .... (a když fungují málo, tak se jim pomůže – třeba apartními návleky). Možná, že se ještě ukáže, že zapotřebí ani nebudou. Model je stavebně dokončený, ale to ještě nic neznamená. Jak moc jsou účinná kormidla, na to odpověď nemám - alespoň do doby, než model odzkouším. Prozatím se zdá, že do něho neteče a že to, co se má pohybovat, tak se pohybuje. Nechci popis stavby nijak protahovat, takže tímto příspěvkem bych chtěl „seriál“ ukončit a později, až budu mít příležitost (vodní plochu odpovídajících rozměrů), popíši zkušenosti ze zajíždění.

24. Použitý materiál, pracovní a finanční náklady
Finanční náklady :

Pokud nezapočítám cenu RC vybavení (2 serva, regulátor, přijímač, zdroje), tak mne model Seawolfa vyšel odhadem do 800Kč. De facto jsem koupil jen stavebnici, motor MiG-280, ocelový drát a hliníkovou trubičku, ostatní jsem posbíral doma. RC vybavení ani nepočítám, to mám putovní – vše ukončené 2 mm konektory (přijímač tedy ze zřejmých důvodů ne ...), takže kdykoliv cokoliv mohu přehazovat do jiných modelů, aniž bych „dárce“ demontáží jakkoliv poškodil (serva jsou zabudována mechanickými spoji – šroubky).

Seznam použitého materiálu nad rámec kitu Seawolf

Epoxy 1200
skelná tkanina 30 g/m2
vteřinové lepidlo
borové lišty
překližka tloušťky 1 mm
táhla
třílistý lodní šroub M2
plastový šroub a matice M4
2 šrouby a matice M5
4 šrouby a křídlové matice M3
4 podložky M3
ocelový drát průměr 1,5 a 0,5 mm
mosazná trubička průměr 4 mm
teflon
2 matice M2
hliníková trubička průměr 2 mm
mechová guma tloušťky 2,5 mm
vodiče
plech z konzervy
olověná závaží pro vyvažování kol
plexi tloušťky 0,6 mm
barvy Revell
lodní lak
polyuretanový lak
silikon
vazelína pro vodní čerpadla
špičky raket (díl 3, bod 9)
motor MiG-280

Použité nástroje a vynaložený čas :

Nepoužil jsem žádné zvláštní vybavení – jen akumulátorovou vrtačku a pistolovou pájku, závitník, pak již jen nějaké ty pilníky, nůžky, štětce, odlamovací nůž a šmirglpapír. Nemám přesný přehled o počtu vynaložených pracovních hodin – začal jsem o Vánocích 2005 a model byl stavebně dokončený na počátku února. Ale zase moc času jsem na modelu nestrávil, mám dojem, že pokud bych nečekal na tvrdnutí epoxidu a stavbě se doopravdy věnoval, tak by za dva víkendy model musel být hotový (a to ještě byla mezi dostavením modelu a jeho zajížděním vynucená pauza, než jsem u kamaráda v autodílně dofasoval vyřazená závaží na dovažování kol).

25. Závěr

   SSN-21 Seawolf v měřítku 1:144 každopádně je díky své velikosti vhodný základ pro úpravy na funkční model. To je vidět i v porovnání s XXIII v měřítku 1:72, ve které je zabudováno stejné vybavení (další XXIII je neplovoucí kit 1:144). Moje přestavba (nebo spíše dostavba) je specifická pouze tím, že nepoužívá běžnější řešení v podobě trubky jako tlakového trupu („suché části“), jinak na ní není nic neznámého či neobvyklého. Má řešení jsou jednoduchá a zcela jistě se spousta věcí dala řešit anebo i provést lépe a kvalitněji. Možná, že jsem přehnal zásadu KISS (tedy nic k Valentýnu, ale „keep it simple, stupid“ – dělat věci co nejjednodušeji). Třeba z kitu jsem udělal dřevostavbu – zůstat u umělých hmot by mělo své výhody jak ve větším vnitřním prostoru, tak z hlediska estetického. Přesto si myslím, že by Wolfík mohl fungovat vcelku podle mého zadání („model ponorky snadno, levně a rychle“). Díky vzniklé diskusi ho každý nyní může postavit a s využitím všech zveřejněných nápadů vylepšit dle libosti (anebo kterýkoli jiný vhodný kit ponorky).

Dovoluji si na závěr reagovat na připomínky, které došly během stavby :

1. Spojení hřídel – motor
   Zcela jistě je mé řešení mizerné (z kategorie řešení špatných až nejhorších) a z hlediska případné výchovy lodního modelářského dorostu nanejvýše zavrženíhodné. Ale nic nestálo (jsem skrblík) a bylo to hned, doma nic nebylo a na výpravu do krámu se mi nechtělo (navíc jsem líný). Devastace motoru se konat nebude (snad), protože nepředpokládám časté provozování modelu. Rozhodně nehrozí, že bych ve všech volných chvílích vysedával na břehu, kochal se jeho jízdou a přijímal sázky na to, zda se ještě někdy (sám a řízeně) vynoří. Po pár jízdách skončí na chalupě a bude očekávat další dění (nejdříve z něj zmizí serva), no a těch pár očekávaných jízd to vydrží*. Takže toto spojení hřídel-motor je vyhovující pro mne – ale nikoli pro pravidelné provozování modelu. Mně samotnému by se nejvíce líbilo použití motoru MiG 400 a kompletu MP Jet. Navíc by tam byla jistě i slušná rezerva výkonu.
* Nicméně pokud se mi ježdění s modelem vymkne z ruky natolik, že mne začne doopravdy bavit, tak ta spojka bude to první, co na něm změním.

2. Odkazy na přestavby Seawolfa
   Jde o přestavbu na funkční model se statickým ponořováním. Je řada firem, které dodávají v plexi trubce vše, co dokáže z kitu udělat sofistikovaný model se statickým ponořováním. Na trubku pak stačí nasadit výlisky z kitu, na vystupující hejblíky přibastlit kormidla a šroub, pustí se do toho proud a je to, jde se na vodu (no, skoro). Nejsou však jen sety na dostavby kitů, ale i laminátové polotovary trupů a dovybavení k nim - ta Akula z RCR 12/2005 mne uchvátila, to je tedy něco. Jenže model se statickým a s dynamickým ponořováním – to jsou klasické nebe a dudy. Tudíž jde jen o to, zda zde popisovaný set zakoupit či nikoliv, k využití čehokoliv zde popisovaného je při stavbě modelu s dynamickým ponořováním dost málo. K modelům ponorek se statickým ponořováním je hodně na http://www.rc-submarines.com.

3. Seřízení hloubkových kormidel

Při stavbě jsem o něm ani nijak zvlášť nepřemýšlel, prostě jsem použil fungující a ověřený systém dynamického ponořování. Ono se zase nic převratného vymyslet nedá, fyzika si řekne o svoje a bylo to již mnohokrát popsáno (není divu, ponorky existují více než 100 let a fungují podle stejného principu – že by se Archimédův zákon hodil i jinam než jen do školy ?). Jen namátkou - základní popis způsobů ponořování u modelů ponorek je v knize Jiřího Syrovátky „Modely lodí – RC plovoucí makety“. Pěkný a detailní popis dynamického ponořování je (kromě jiného) na http://www.heiszwolf.com/subs (jsou i stránky o ponorkách v češtině, ale nejsou příliš často aktualizované, např. http://www.uboat.cz, http://mujweb.cz/www/oakld/sub/index.htm, http://www.rcsubs.wz.cz, http://sub-klub.euweb.cz).

Je tedy pochopitelné, že úplně stejný systém ponořování je použit prakticky u všech modelů tohoto typu, tudíž samozřejmě i v několikrát zmíněné stavebnici XXIII. Jde tedy spíše o to, jak tento systém zhmotnit v modelovém provedení, tady se projeví velikost modelu, technické možnosti autora, jeho tvůrčí invence atd. V diskusi byla zmínka o řešení ponořování u modelu ponorky typu VII firmy Robbe – ta mi připomněla, že před nějakou dobou jsem někde (nejspíše v RC Revue) četl článek právě na téma této stavebnice, respektive o způsobu ponořování. Psal to někdo, kdo postavil VII pro sebe a stavěl další pro kolegy. Další majitelé stejného modelu se se svými podnětnými zkušenostmi a návrhy na úpravu stavebnice ozvali zde na MoNaKu. No a protože ponořování je pro ponorku silně důležitá záležitost, tak jsem o tom také začal přemýšlet (i když s křížkem po funuse).

Což jestli právě shodné výchylky hloubkových kormidel (A) působí svým účinkem proti sobě a působí popsaný problém se zvedáním zádi u modelu Robbe ? Jestliže se zadní hloubková kormidla chovají jako výškovka u letadla, tak jak se chovají přední hloubková kormidla – není zde také paralela s plochami před křídly Gripenu či Typhoonu (uvádím pouze sériově vyráběná letadla) ? Nemá také vliv velikost modelu, respektive vzdálenost os předních a zadních kormidel od sebe ?

Připojený obrázek neukazuje všechny možnosti nastavení kormidel, jeho cílem je poukázat na to, že tzv. „souhlasné nastavení“ de facto zakládá na vzájemné protichůdné působení hloubkových kormidel, kdy účinek předních jde proti působení zadních a naopak (jedna kormidla pak svým účinkem musí „přeprat“ ta druhá).

Nechci zbytečně teoretizovat a už vůbec ne se pouštět do opisování matematických vzorců, dosazování čísel či počítačových simulací (tedy – kdo chce, může příslušné vzorce včetně příkladu nalézt na již zmíněné http://www.heiszwolf.com/subs). Na základě prostudování tohoto popisu mám nyní dojem, že v diskusi zmíněné ovládání předního i zadního hloubkového kormidla vždy samostatným servem je pro dynamické ponořování optimum, které umožní maximálně kontrolovaný pohyb modelu pod vodou, protože kormidla se mohou pohybovat nezávisle na sobě. Protože jakékoli nastavení kormidel a jeho účinky závisí na rychlosti modelu, je rozhodující samozřejmě praktické zacházení s těmito dvěma proměnnými – rychlostí pohybu a s hloubkovými kormidly. Takže asi jde o pořádné odzkoušení, aby vše spolehlivě fungovalo, i když to na první pohled může popírat fyzikální zákony.
Tady mne znova napadá analogie s již v diskusi zmíněným rčením o čmelákovi. Marcel Dassault (jinak Marcel Bloch – jméno Dassault používal v odboji za 2. světové války jako krycí jméno, byla to odvozenina od „Char d‘ Assault“ – útočný vůz, tank) ho měl na stěně ve své konstrukční kanceláři vypsáno zhruba takhle „Čmelák si není vědom toho, že podle všech známých fyzikálních zákonů nemůže létat – protože o tom neví, tak si létá“. V reálu tam ta fyzika je – čmelákova konstrukce a mechanizace křídla je nejméně tak složitá a účinná, jako u stávajících letadel kategorie STOL (Short Take-Off and Landing). No a zřejmě s tímhle před očima MD navrhl spoustu úspěšných letadel – třeba rodinu Mirage (tady končím, MoNaKo je přece jen hlavně pro lodičkáře).

Navíc ve mně roste podezření, že vlastně ani nelze porovnávat způsob ponořování ponorky se statickým ponořováním (ani tenhle název není přesný - i když se vypouští nebo načerpává voda do balastních nádrží, tak se stejně hloubková kormidla používají, alespoň při pohybu) s ponořováním dynamickým. Současné načerpávání/odčerpávání vody do balastních nádrží spolu s pohybem ponorky a nastavením hloubkových kormidel zajistí takový způsob pohybu, který se samotným dynamickým ponořováním prostě asi ani nelze napodobit.

P.S.

Nejpodrobnější popis ponorky a jejích systémů, se kterým jsem se dosud setkal, je výukový materiál (manuál) „The Fleet Type Submarine“ vydaný The Submarine School, Submarine Base, New London, Connecticut, v roce 1946 a který se zabývá ponorkami tříd Gato a Balao (naštěstí již není tajný, i když razítko zůstalo).

Konec.

Stanislav Černý