Jak jsem viděl Ameriku - pošesté aneb návštěva u pana Spurlocka

Takže před cestou jsem mu napsal mail a dostal odpověď, že mně očekává znovu. Jen to trvalo asi měsíc, než začalo pršet, jelikož za hezkého počasí pan Spurlock přestavoval nějaký domek kousek od svého domu na zřejmě muzeum, dílnu a skladiště pro výrobu lodí. Vyrábí totiž, nevím kde, čluny pro asi 5 lidí poháněné dvouválcovým strojem. Má na internetu reklamu, ale cena byla kolem 35 000 $, což je asi tak docela pěkný auto. Neměl jsem v úmyslu to koupit, ale chtěl jsem ,,prošmejdit,, jeho sklady strojů, součástek, literatury a všeho možného, co souvisí s těmi parními strojky.

Parní stroje jako těžítka na spisy a korespondenci.

Asi po měsíci začalo konečně pršet a pan Spurlock se ozval. Sestra mně naložila a odvezla na adresu někam uprostřed města za řekou. asi půl hodiny jsme bloudili, protože ona ulice vede skoro napříč celým městem, ale části jsou průjezdné jen jednosměrně. Takže vyjet, zatočit a strefovat se, až to přišlo.

Tohle je stavebnice za pouhých 1400 dolarů.

Malý domek s velkou garáží, domácí pán v domácím úboru a naděje, že si zase užiji.

Jiné pohledy na rozestavěný stroj.

No, bohužel se sestra odporoučela a já na to zůstal sám s lámanou angličtinou, ale s velkýma očima. Nicméně, byla to síla. Šli jsme nejdřív do sklepa, kde je kromě pár modelů sklad dokumentace, knih a mezi nimi dvě obří knihy nákresů – služební čluny z amerických velkých lodí a kniha nákresů parních strojů někdy z konce nyní už předminulého století z Anglie. Jestli bych si něco přál k Ježíškovi, tak je to tohle. Asi půl hodiny jsem si listoval, protože pan Spurlock měl nutný hovor s Billem Durhamem, další parní legendou, který kdysi vydával časopisy o parních lodích - koncem 1960, asi dva roky to vycházelo a dodnes je to bomba. Takže jsem nerušil a omdléval štěstím nad výkresy krásných strojů.

Výzdoba obývacího pokoje.

Kromě strojů tam měl i námořní kolt někdy z občanské války, určitě je to docela drahá věc, ale ve srovnání se stroji, které jsou v garáži bez ocelových vrat a zámků, pakatel.

Trochu prachu, ale pod prachem je to čisté. Tyhle stroje poháněly opravdové čluny v minulosti.

Pan Spurlock díky tomu, že žije ve státě, který má kolem sebe moře a má bohatou námořní historii, a to nemyslím jen Oregon, ale celé Státy, má podstatně větší možnosti než nějaký šmudla z Evropy - a určitě vím, o čem mluvím.

Mezi stroji lze občas procházet.

Sbírá a hlavně sbíral tyhle stroje a strojky v době,kdy toho byly plné bazary, šrotiště, výprodeje námořnictva, i když ty největší ,,pecky,, mu samozřejmě ušly. Námořnictvo USA přezbrojovalo velké lodě z parních barkas, pinas, admirálských člunů, kapitánských kutrů a bůhvíjak se ta veteš jmenovala, bohužel, někdy ve dvacátých letech minulého století a to ani pan Spurlock nebyl na světě, ale občas si to někdo koupil, a tak po čase se k nějakým zbytkům dostal. Takže jsem viděl opravdové stroje z opravdových lodí z té doby v různém stadiu likvidace či rekonstrukce. Podívejte se na fotky.

Ač je každý stroj jiný, tak je jedno spojuje - pára.

V knížce od pana Durhama je zmínka o námořních člunech, takže jsem některé stroje poznal - opravdu moc pěkné.Všichni admirálové z 2. světové války na člunech, poháněných těmito stroji, coby námořní kadeti pluli. Byl jsem téměř dojat, jak na mně sáhla Historie. Určitě v té době nadávali, že museli nakládat asi tunu uhlí na čluny, se kterými cvičili plavbu pod plachtou či na parní stroj, ale mladí kluci to tak určitě neberou. Ostatně já jsem coby voják skládal v Martině vagon uhlí pro kasárna dělostřelců a po 7 Tatrách 111 mi padala lopata z rukou vysílením. Ale zpátky do garáže.

Některé stroje jsou na skříních okolo.

V garáži nebylo kam stoupnout, ale pan Spurlock mně nadirigoval k velké bedně na stole, museli jsme pár věcí přemístit, odsunout, až se udělalo místo, a potom jsme nadzvedli krabici a uvnitř se objevilo něco, co mně vyrazilo dech - ostatně se podívejte sami.

Tenhle šroub si nechává pan Spurlock odlévat. Podle průměru stojí od 300 dolarů výše a poslání od DHL asi 100 dolarů kamkoliv. Odlitky v krabici - litina a bronz.

Pan tvůrce tohle stavěl 40 let, a když umřel, koupil to pan Spurlock za nějaký nevelký peníz od vdovy, která se toho ráda zbavila. V příštím životě už nebudu jezdit na soutěže lodičkářů, ale budu stavět něco podobného. Teď bych to už nestihnul. Je mi 64 a nejsem strojař, ale moc se mi to líbilo, a zkusím si postavit něco velmi jednoduchého, co mi udělá podobnou radost. Jen to musí fungovat na dostupný a rozumně velký kotel.

Dokonce tříválec a dřevem obložený dvouválec vzbuzuje dojem, že stačí otřít a připojit.

Nakonec jsme šli do druhého domu, kde měl pan Spurlock schůzku s instalatérem, a ejhle, pan Neil P. byl shodou okolností modelář a šéf klubu lodních modelářů z Portlandu, a tak jsme si povídali o modelech lodí. Svého času jsem si postavil střílející model jejich bitevní lodi Kearsarge a on má Oregon. Krásně jsme si popovídali a já se mu pochlubil klipem z plavby své nové lodičky z Ruského obrněnce Sláva. Samozřejmě jsem to měl ve foťáčku, pak jsem mu to přeposlal od sestry a on dal moje fotky na Vánoce na jejich klubový sait - nebo jak se to píše. Velká spokojenost. Dostal jsem hezký dárek - manželka jako vždy na Vánoce onemocněla, a tak jsem rozvezl dětem dárky, koupil si štědrovečerní kuře, chleba a aspirin, vařil čaje a chodil vyměňovat propocená pyžama, ale bylo mi dobře. Nakonec ta Amerika nebyla tak špatná.

Tady je ten krasavec - chtěl bych ho mít doma.










Pán se s tím dělal 40 let - jen vyrobit formu na odlévání stojanů je práce na dlouho.










Pár detailů.







Šroub a ložisko na zachycení axiální síly šroubu.

Takže tohle bylo poslední povídání z mé cesty do Ameriky. Snad jsem nikoho nepopudil. Takhle jsem to viděl já, Jirka Voráček.

Obrázková galerie

Pro MoNaKo Jiří Voráček