Dílna

Název OYUMARU bude u lodních modelářů evokovat spíš název japonské nákladní lodi, ale je to ve skutečnosti hmota na bázi kaučuku dovezená z Japonska. Odtud název. Prodejci o ní píší jako hmotě k výrobě forem i k výrobě šperků a bijou elementů. Proto asi unikla pozornosti modelářů.

Volně navážu na předchozí článek. Protože panuje mírný chaos v názvosloví, co je forma a co kopyto, jak jsem zjistil v minulosti v různých lisovnách, a minulém článku se mi podařilo něco podobného ještě zopakovat, pokusím se to napravit: tak správně „kopyto” je pozitivní forma, vypadá jako konečný výlisek, a „forma”(správně negativní forma) je otisk skutečného tvaru, tedy jeho negativ. V některých lisovnách ale vládne výraz „forma” obvykle pro oba typy.

Nejmenší z třídových plachetnic Footy skoro svádí, kromě zatím zdlouhavého vytištění na 3D tiskárně, k upečení v troubě - do obvyklého rozměru 500 x 370 se forma v pohodě vejde. Technologie, výborně popsaná ing. Jalovcem v ročence časopisu Modelář z r. 1989, je poměrně hojně používaná v mnoha odvětvích průmyslu, jakož i modelářských firem. V čísle 9/1964 časopisu Modelář je velice kvalitně problematika zpracována, technologie je tedy poměrně stará a základ se nezměnil. Odolnost výlisků je při vhodné vnitřní konstrukci a rozumné teplotě okolí dosti značná.

Stavím lodě větší velikosti, 50 - 90 cm a protože na ně dělám i přepravní krabice, chybělo mi vhodné ztužidlo nebo velká svěrka (samozřejmě více kusů). Pak mě napadlo využít toho, co se v dílně našlo:

Na včerejším setkání MoNaKa jsem zjistil, že mnozí modeláři při laminování řeší stále tytéž problémy. Pokusil jsem se tedy napsat článek, jak věci řeším já. Není to návod na výrobu formy, nebo laminování – takových je po internetu spousta. Jsou to spíše poznámky, postřehy a fígle.

Způsob vytváření lukoprenových forem a následné odlévání plastových odlitků do těchto je věc velmi stará a notoricky známá. Staří modelářští matadoři proto mohou klidně přestat číst, ale může se stát, že nějaký začínající mladík přivítá postup stavby přístroje a nějaké ty fígle.

Přátelé, kamarádi,
ač jsem se vždy této situaci (mimo jiné) obával, modelářský osud mi postavil do cesty zrůdu zvanou Grating. Lidé znalí anglického jazyka si snadno přeloží na „mřížovina”, což opravdu je. Zabrousíme-li trochu do teorie tak zjistíme, že tyto dřevěné mříže (radši bych používal slovo rošty) plní u lodí dvojí funkci.

Blbůstka, ale jak jsem už několikrát viděl, pro někoho raketová věda, kterou brousítka na míru opravdu nejsou... součást základního vercajku. A práce bez vercajku je víte o čem... jo, přesně...

Jistě to znáte. Občas potřebujete připájet matičky na kus mosazného pásku a ne a ne jej málo výkonnou trafo páječkou rozehřát. Jistě by to šlo plamenem, ale pokud ani ten nemáte, nezbude než počkat, až manželka nebude doma a na chvíli si stoupnout ke sporáku. Plynovému. Jistě již tušíte, k jakému účelu jej použijeme.

Možná to mnozí znáte taky. Práce s lepidly v tubě není zrovna nejsnadnější. Dvousložkový epoxid je obzvláště prevít. Vezmete složku A, vymáčknete, zavřete a odložíte na stůl plný věcí. Pak vezmete složku B, vymáčknete vedle vymáčknuté složky A, uzavřete tubu a odložíte na stůl plný věcí. Pak mícháte a lepíte… a o chvilku později, kde je složka A?

Při stavbě modelu lodi jsem se ani já nevyhnul zhotovení žaluzií ventilace. Prohledal jsem internet s návody a možnosti třeba leptaných částí apod. Na MoNaKu jsem našel jeden návod. Vzal jsem si inspiraci, ale provedl jsem to trochu jinak. Na mé lodi nebyly lamely překryty na povrchu rámečkem, ale byly celé uvnitř rámečku. Zkoušel jsem lamely ventilace vyrobit z plechu ze starých vyřazených disket (psalo se o tomto materiálu v diskuzi). Ale výsledek se mi nelíbil. Zkusil jsem jinou možnost, ale ta se mi rovněž nelíbila. Až asi čtvrtá varianta se mi líbila a tu bych Vám rád popsal.

Jak vyrobit bójku díky MoNaKu již víte, dnešní článek bude malou inspirací pro pořadatele, kteří by chtěli uspořádat soutěž pro lodní makety NS a zatím tápou nad tím, jak vyrobit dok, do kterého se přistává. Možných koncepcí je více. Pojďme si představit ty, na které jsem narazil v rámci svého potulování po všech možných i nemožných soutěžích.

Počátkem roku 2012 jsem se podělil o svůj boj s tím, jak zaručit, aby bójka, noční můra všech pořadatelů soutěží, nebyla závislá na případném kolísání vodní hladiny a aby její instalace do vody netrvala věčnost (viz článek Poslušná bójka snadno a rychle). Moje řešení bójky pro lenochy však trpí jedním neduhem a tím je tření mezi vyrovnávacím závažím a kotvícím lanem. To se v praxi projevuje tak, že po přejetí modelem bójka sice vyplave, ale občas ne tolik, kolik bychom si přáli. Duo Cabadaj a Msob se na zimu zavřelo do své laboratoře, aby přišlo s myšlenkou, kterou se nebojím označit za revoluční - vyrovnávací závaží je v jejich podání duté a díky tomu se lana mezi bójkou a závažím na dně prakticky nedotýká:

Druhý díl je zároveň dílem posledním. Ačkoli je celá problematika složitější, pro prvotní náhled mohou dva články stačit. Nechme tedy Richarda Fišera dokončit povídání o letování natvrdo stříbrem:

Letované kovové díly známe už ze starého Egypta - a u nás z doby Velkomoravské říše -, tak proč bychom to tedy dneska „nezmákli“ i my. V současné době máme úplně jiné možnosti než dřív.