Jak na lisování v domácích podmínkách (2)?

Volně navážu na předchozí článek. Protože panuje mírný chaos v názvosloví, co je forma a co kopyto, jak jsem zjistil v minulosti v různých lisovnách, a minulém článku se mi podařilo něco podobného ještě zopakovat, pokusím se to napravit: tak správně „kopyto” je pozitivní forma, vypadá jako konečný výlisek, a „forma”(správně negativní forma) je otisk skutečného tvaru, tedy jeho negativ. V některých lisovnách ale vládne výraz „forma” obvykle pro oba typy.

Správné označení pochází z oblasti výroby laminátů - při laminování (stříkáním pistolí i kontaktně) do negativní formy vyloupneme otisk obvykle s velmi slušným povrchem (podle kvality povrchu formy), který potřebuje minimum úprav tmelením, naproti tomu při laminování na kopyto (zpravidla kontaktním, rukama) se s tmelením ve většině případů doslova vyřádíme.

Výhoda vakuování tkví mimo jiné v tom, že při tažení „na kopyto” materiál desky, zvláště tlustší, leccos zachrání a skryje. Navíc existují materiály „s dezenem” (na jedné, vnější straně) například koženky i v různých barvách, které lze s výhodou využít pro tažení třeba vysílačových pultů, v automobilovém průmyslu se pak takovým způsobem řeší výroba i velkých dílů interieru, ale i různých tvarových doplňků a krytek. Výhodou dezenu je, že kopyto stačí dřevěné s nízkými nároky na povrch a malé nerovnosti se v dezenu dobře ztratí.

Nejvíc potřeba je z oblasti vakuování pro nás asi lisování kabin, pro různé aeroplány, nebo součásti různých nástaveb lodních modelů (okna, záchranné čluny a podobně - tažené z průhledného materiálu lze s výhodou nabarvit po vnitřní straně a třeba okna ponechat bez nátěru). Na letadla se pak z důvodů větší zranitelnosti vyplatí mít, zvláště pokud jde o model z dražší nebo hůře dostupné stavebnice alespoň otisk originálu nebo rovnou kopyto a vytažených pár kusů kabin nebo předních masek motorů (elektrolety).

Pokud nedojde k fatální chybě, vzhledem ke spolehlivosti současných RC souprav se stane „mimořádná událost” většinou „na ruce”, spíše výjimečně rušením, některé létací stroje vydrží tak v provozu i několik dekád a výrobce již třeba v mezičase skončil na smetišti dějin nebo ve věčných modelářských lovištích…

Náhrada např. laminováním na ztracené kopyto (třeba z polystyrenu, po ztuhnutí laminátu se odleptá acetonovým ředidlem) je potom velmi pracná a navíc tak vznikne jediný kus. Ale i ten je ale po malé úpravě možné před povrchovou úpravou použít jako kopyto pro vytažení z průhledného materiálu. Dál uváděné postupy je možné použít i pro vylisování vlastních vyrobených dílů třeba na kopyto z lipového nebo balsového dřeva. Fotografie použité pro ilustraci se sice týkají modelu letadla, ale pro lodě, auta (karoserie), nebo i díly kolejiště, jako třeba portály tunelů nebo i celé bloky krajiny se používají podobné postupy a technologie.

Jak na to?

Nejlépe ještě před započetím stavby ze stavebnice, kdy je obvykle výlisek ještě i s okrajem - kousek základny, obvykle tvaru obdélníku, eventuálně vyšší o sokl, je to nejsnazší. Pokud je výlisek tažený z folie tloušťky 0,3 - 0,5 mm, někdy ale i tenčí, je potřeba zajistit, aby se po nalití licí směsi nezdeformoval. Zhotovíme proto rámeček z lišt cca 10 x 10 mm, podle výlisku většinou na rovné základně a vhodně ho podepřeme (třeba ve starém šuplíku, tvrdé krabičce, nebo hranolky dřeva. Důležitá je stabilita, aby se nedal do pohybu během odlévání) tak, aby nejvyšší bod byl cca 10 mm nad stolní deskou, s výhodou lze použít krabice s trvanlivým mlékem, které navíc vlastní vahou menší odlitek udrží i bez lepení).

Na pracovní desku před odléváním položíme staré noviny, nebo igelitovou folii. Zatímco ztuhlá sádra jde (i když pracně) např. z ubrusu odloupat, epoxidové nebo polyesterové pryskyřice dovedou povrch náležitě trvanlivě vylepšit nežádoucím způsobem - vždycky totiž něco přeteče. Pryskyřice i sádra, zvláště vylepšená PVAc pojivem, pokud ztuhnou, nejde bez poškození dostat ani z oděvů. Staré džíny, tričko a třeba zástěra po babičce se rozhodně vyplatí použít. Pro další text, pokud se nejedná o plnění pryskyřic, sádra = modelářská sádra, jiné druhy nejsou příliš vhodné.

Pokud máme např. kabinu již oříznutou a třeba nalepenou na rámečku hotového modelu, sejmeme nejprve její negativní otisk tak, jak je nasazena na trupu. Kabinu originálu před tím vyleštíme, odstraníme nečistoty a v místě styku s trupem přelepíme co nejtenčí samolepicí páskou. Z plastelíny vytvoříme na trupu rámeček cca 10 mm silný okolo celé kabiny, od okraje kabiny cca 5 mm. Z kartonu tloušťky podle velikosti kabiny (pro menší vyhoví dobře materiál z krabice od mléka - nezměkne ve vodě) vytvoříme něco jako krabici. Pozor, musí vydržet tlak sádry po nalití, bude tedy nutné ji vhodně vyztužit lepicí páskou, zbytky nosníků a podobně.

Kabinu poté neseparujeme separátorem z rozvařeného mýdla, necháme uschnout a trup i s kabinou usadíme tak, aby vrch vytvořené budoucí formy byl vodorovně. Podle objemu namícháme odpovídající množství sádry - sádru sypeme pomalu (jinak práší) do vody. Když se přestane ponořovat a začne tvořit kopeček, pomalu ji promícháme, přidáme špetku soli a po promíchání formu naplníme. Je potřeba ale pracovat rychle, k tuhnutí dochází v řádu minut po prvním promíchání. Lijeme nepřerušovaným proudem bez bublin do nejnižšího místa formy, přelijeme přes vrch kopírované kabiny asi o 10mm a necháme sádru ztuhnout.

Po ohřátí reakcí a následném vychladnutí formu opatrně sejmeme z modelu a necháme vyschnout. Tam, kde pokračovala kabina do tělesa trupu, nalepíme z kartonu přepážky.

Formu naseparujeme včelím voskem, rozpuštěným v technickém benzinu cca na hustotu sirupu vlasovým štětcem. Jen co se vsákne, zbytek opatrně (netlačit) setřeme hadříkem. Po uschnutí bude následovat nátěr separátorem z rozvařeného mýdla a po jeho uschnutí odlijeme kopyto, které po nutných úpravách použijeme pro vytažení kabiny. K odlití použijeme sádru, namíchanou navíc s pojivem - viz dále.

Pokud byla předloha (trup s kabinou) podmodelována, může vyjmutí kopyta dělat problémy a někdy nezbude, než formu opatrně naříznout třeba listem pilky na železo a rozlomit, kopyto vyjmout a formu, pokud bude ještě potřeba, sesadit na pro tento případ znova neseparované předloze, stáhnout a slepit z vnějšku sádrou přídavkem pojiva. Po sejmutí opravíme prasklinu z vnitřní strany např. vhodně naředěnou (benzinem) pastou na parkety nebo hustším rozředěným včelím voskem. Ne ale sádrou! Okamžitě po doteku s prasklinou formy by z ní byla odsáta voda, ztvrdla by, a je prakticky nemožné prasklinu potom vyretušovat. Bylo by možné ještě nenaseparovanou negativní formu použít k vytažení kopie kabiny, ale při tažení do negativní formy by byla nutná rozsáhlejší úprava formy, než při tažení na kopyto, a tloušťka výlisku, zvláště boků, by byla mnohem menší.

Podobný postup byl použit pro výrobu kopyta kabiny větroně Dáreček, viz foto v předchozím článku - negativní forma byla sejmuta až z výlisku trupové gondoly z PSH tloušťky 2 mm, kde byla oblast kabiny vytvořena vcelku s trupem na balsovém kopytu a pak dodatečně vytvořením negativní formy odlito kopyto kabiny a následně nalícovaná kabina vytažená z Durofolu tl. 0,5 mm (svislé stěny kabiny po vytažení cca 0,3 mm). Potom byl kokpit odříznut z výlisku gondoly a pro překrytí sloužila vylisovaná kabina.

Stejný postup je možné využít i pro jiné díly, jen je potřeba zvážit smrštění použitého plastu, pokud nepůjde zrovna o Durofol, a v podobném případě nanést na předlohu např. ponořením do vosku s teplotou cca 60 °C (která předloze neublíží) a touto vrstvou cca 0,5 - 0,8 mm tlustou předlohu pro odlití negativní formy a následně kopyta takto zvětšit. Samozřejmě je možné použít pro výrobu forem a kopyt současné technologie, ale to je jiná kapitola. Osobně používám software MRŠ3D (manualrašplešmirgl) s akcelerátorem Svijany 10, pro kontrolu pak systém LŠW (lupašuplerawoči).

Vlevo je odlitá forma na předek trupu větroně Dáreček, sejmutá dodatečně z hotového trupu. Prasklina cca uprostřed vznikla při vyjímání odlitku a není ještě opravena. Ztmavnutí praskliny způsobilo vteřinové lepidlo.

Vpravo je v ní odlité kopyto na vytažení předního dílu, viz foto trupu s kabinou, vytvrzené nátěrem vteřinovým lepidlem. Sokl byl dolit dodatečně a na fotce ještě není ořezán do šikmých ploch směrem k základně. Na odlití soklu posloužila jako forma krabička od sýru Lučina.

Šipka míří na překryt špičky, pod který se zasune překryt kabiny. Překryt byl vylisován s pomocí nánosu vosku na výlisek trupu, sejmutím negativu, odlitím kopyta a následně vytažen z PSH 1 mm. Po smrštění PSH to vyšlo zrovna akorát na zasunutí překrytu tl. asi 0,4 mm. Uvnitř kokpitu je vidět střední díl, který nese serva, přijímač a akumulátor a současně spojuje slepením spodní a vrchní díl trupu, dělící rovinu skrývá ozdoba ze samolepicí folie. Celkem je na fotografii sestava z 10 různých výlisků.

Šipka míří na zadní část výlisku kabiny, překryt kabiny takto zajistí křídlo, upoutané gumou.

Pro tažení z Durofolu si můžeme dovolit i úkosy se sklonem 0° (např. boky kabiny).

Pokud je potřeba, aby část plochy kopyta byla podmodelovaná, je nutné to kompenzovat na druhé straně kopyta šikmou plochou.

Vlastní odlití kopyta

Výlisek upevněný v rámečku naplníme vodou po okraj větší injekční stříkačkou („koňskou”) nebo nějakou odměrkou a zjištěný objem v ml poznamenáme např. lihovým fixem na okraj rámečku - hodnotu použijeme později při míchání licí hmoty. U sádry je celkem výhodou, když namícháme trochu víc. Jakmile začne tuhnout, další dávka se s již tuhnoucí dobře nespojí, leda po potření pojivem Sokrat nebo Herkulesem. Ale pryskyřice jsou poměrně drahé, a tak pro případ, že bude licí hmota po namíchání přesto přebývat, je dobré mít připravených několik drobnějších naseparovaných a podepřených (základny musí být vodorovně) forem k využití zbytku. Drobné formy lze s výhodou „usadit” třeba do kusu plastelíny a vyrovnat.

Neoříznutý kopírovaný výlisek odmastíme ve směsi přípravku Jar a teplé vody, necháme oschnout a dál se již povrchu nedotýkáme! Separátor by jinak při nanášení na mastném povrchu (stačí otisk prstu) mohl tvořit „oka”.

K přípravě bude potřeba separátor: pro odlitek ze sádry vyhoví rozvařené jádrové mýdlo cca v poměru 1 : 10 objemových dílů nastrouhaného mýdla k vodě. Pro lepší kontrolu nanesené vrstvy pomůže separátor trochu obarvit např. tónovací pastou do latexu, nebo kapkou inkoustu. Po vychladnutí vznikne řídká pasta, kterou v tenké vrstvě naneseme na povrch upevněného výlisku měkkou molitanovou houbičkou a necháme zaschnout. Houbičku po namočení do teplé vody lze opakovaně použít.

Sádru použijeme modelářskou, tzv. štukaterská tuhne pomalu a není na povrchu tak jemná. Hrubá stavební sádra se hodí jen jako plnivo do pryskyřic nebo větších odlitků (trupy lodí apod.).

Do odměřeného množství vody teploty cca 20 °C plynule vsypáváme sádru, až se přestane rozpouštět a vytvoří suchý vrcholek, asi 2 cm vysoký. S výhodou použijeme krabici od mléka, samozřejmě vymytou s odříznutou horní stranou - po ztuhnutí sádry se rovnou vyhodí.

Vlijeme cca 10 % objemu vody polyvinylacetátového pojidla, např. Sokrat (do stavebních směsí - sádra ztratí křehkost), směs promícháme tak, aby v ní nevznikaly bubliny, na litr směsi přidáme ještě „mezi prsty” nabranou kuchyňskou sůl (urychlí vytvrzení), krátce promícháme a plynulým proudem do nejnižšího místa výlisku vlijeme až po okraj. Rámečkem nepohybujeme!

Po asi dvaceti minutách, podle teploty okolí, se začne odlitek hřát, cca na 30-40 °C, dochází k reakci a vytvrzení. Asi hodinu po vychladnutí opatrně tlakem palcem na nejvyšší místo odlitku sejmeme originální výlisek i s rámečkem, a vzniklý odlitek necháme řádně pomalu vyschnout (ne v troubě - po prudkém ohřevu by se mohl doslova rozdrobit!) např. na tělese topení apod., podle možností. Sokl zarovnáme na skelném papíru, položeném na rovnou desku, odstraníme přetoky a podobně. Opatrným vyrytím do odlitku můžeme znázornit větrací okénka, rám kabiny a podobně. Části, které jsou určeny k odstřižení, můžeme vyšrafovat vyrytím špičkou šroubováku, jehly apod., a řez označit vyrytím:

Odstřižení naznačeno červenou čarou.

Pro zhotovení kopyta je také možné použít epoxidovou nebo polyesterovou licí pryskyřici, nebo i Dentacryl, pro pár kusů se to ale většinou nevyplatí. Epoxy se s Durofolem nebo Lexanem (polykarbonát) většinou při porušení naneseného separátoru nespojí, ale polyesterová pryskyřice může přilnout a originální výlisek nevratně poškodit. Pro lití použijeme v tomto případě pryskyřici naplněnou cca do 50 % váhových dílů suchou sádrou, hlinkou, plavenou křídou, titanovou bělobou nebo hliníkovým nebo bronzovým prachem nebo kaolínem. Některá plniva mohou vytvrzování zrychlit (hliník v polyesteru), nebo zpomalit (bronz. prach do epoxidu). Hrubší plniva ale dokáží po ohřátí formy vystoupit na povrch - to obvykle není na formě vidět, zato na výlisku ano!

Při míchání pryskyřice s tvrdidlem nebo katalyzátorem se řídíme pokyny výrobce pryskyřice, ale především používáme ochranné pomůcky (nejlépe plexištít), pokud se nehodláme připravit o možnost výsledek práce ještě vidět - tvrdidla a katalyzátory bývají silně agresivní! Je potřeba zvážit i případné různé alergie, a ani kýchat se při míchání např. epoxidu rozhodně nedoporučuje! Intenzivní větrání zvláště při práci s polyestery je nutné, obvykle je ale při tom potřeba hlídat teplotu okolí, aby neklesla pod 20 °C, jinak se může vytvrzování pryskyřice zpomalit nebo i zastavit.

Důležité je přesně dodržet poměr složek. Malá množství třeba z Epoxy1200 vzhledem k poměru 100 : 7 dílů je lepší odměřit přes měrku a kapátko ze soupravy. Nedodržení správných poměrů tzv. „od oka” se dovede velmi vymstít (vlastní zkušenost - týden trvající obkládání trupu plachetnice Babeta infralampami díky nedodržení poměrů nebyla v minulosti nejlepší zábava), nemusí dojít k vytvrzení a je nutné teplo dodat nějak zvenku, což není vždycky snadné. V opačném případě může zase dojít k prudkému nárůstu teploty a až zdeformování odlitku a zničení kopírovaného výlisku. Formy, hlavně se silnější vrstvou pryskyřic je potřeba vhodným způsobem (ventilátor, ponoření formy do vody po okraj) chladit na teplotu okolo 20 °C.

Větší bloky je lépe odlévat po částech: nejprve nanést na celý povrch formy tzv. gelcoat (směs pryskyřice, plniva a tzv. bílých sazí, siloxydu (cca 20 % objemu), pro tixotropní úpravu) a pak odlévat postupně několik vrstev.

Pro pryskyřice je vhodný separátor pro kontaktní laminování, nebo použijeme cca desetiprocentní (odhadem) roztok práškového polyvinylalkoholu v lihu (nádobku se směsí ohříváme v hrnci s vroucí vodou, ne ale na vařiči s otevřeným ohněm), až dojde k dokonalému rozpuštění prášku, přimícháme asi třetinu horké vody a asi dvě kapky přípravku Jar pro lepší smáčivost.

Separátor po ochlazení na teplotu cca 40 °C naneseme v jedné tenké vrstvě molitanovou houbičkou, kterou po vychladnutí už nelze použít znovu. Separátor je vhodné vyzkoušet na okraji kopírovaného výlisku, nepůsobí-li na něj agresivně a případně zvolit jiný. Většina termoplastů, vhodných k tažení bez problémů snáší benzin nebo líh, ale aceton a toluen nebo metylacetát, jinak vhodné pro lepení dílů z ABS a PSH povrch neopravitelně poškodí - jsou vidět i tahy štětcem. Na Durofolu pak často zůstanou poloslepá místa, nebo nepravidelná mléčná mapa.

Separátor, zvolený podle použité licí směsi, necháme po nanesení dokonale uschnout - kontrolujeme dotykem na okrajích rámečku, ne na ploše budoucího odlitku. Při dvaceti stupních tepla v místnosti může uschnutí trvat asi hodinu, samozřejmě na bezprašném místě!

Kopyto pro tažení kabiny z průhledného plastu, odlité z pryskyřic, je nutné po celé ploše obrousit pod vodou papírem Watterprof č. 600 a vyšší, jinak na vytažené kabině budou jakoby mastná oka, což způsobí na vyleštěném povrchu uzavřené vzduchové bubliny a to i na konvexním (vypouklém) tvaru. U sádrového kopyta tato úprava není nutná.

V místě, kde odlité kopyto přechází do rovného soklu, odvrtáme v nejhlubších místech několik otvorů pro odsátí vzduchových bublin vrtákem o průměru 0,8 - 1 mm, s výhodou např. vrtačkou na plošné spoje.

Pro vyšší odolnost proti olámání okrajů kopyta je vhodné vytvořit sokl z kvalitní vodovzdorné (např. letecké) překližky, přilepené nejlépe epoxy nebo polyesterovým opravářským autotmelem (ne lepidlem na bázi vody, vedlo by to pravděpodobně k deformaci překližkového soklu a (u sádrového) i k popraskání kopyta. Z polyesterového opravářského. Autotmelu je také možné dotvořit zvláště u menších dílů sokl, případně vytvořit celá kopyta (obličeje figurek).

Po odsátí prachu a řádné kontrole lupou je kopyto připraveno k tažení na vakuovém lisu nebo přípravku. Z Durofolu vytáhneme nejméně 2 kusy, ten s nejhorším povrchem pak použijeme jako ochranný obal kopyta pro uložení. Jeden otisk je také dobré ponechat pro případ ztráty nebo poškození odlitého kopyta a s popisem uložit do krabičky tak, aby na výlisek nepůsobil žádný tlak, což by mohlo časem vést k jeho deformaci.

Pro MoNaKo Mirek Filip