Na skok v Polsku

Pro mne, lodního modeláře je zima protivná ať je mírná nebo krutá. Nedá se jezdit (soutěžit) a pořád vysedávat v dílně, taky omrzí. Takže jsem se domluvil s Pavlem a 4.února jsme vyrazili na 10. ročník bazénového ježdění v Opole. Je to s podivem, ale je to pro mne blíž než do Mostu. Pavel přibral ještě nového zájemce o lodní modelařinu v juniorském věku a tak jsme jeli dokonce tři.

Díky spolupráci se satelitní navigaci jsme dojeli až k zavřené bráně do „podstavové školy“, kde se soutěž konala.

Nebyli jsme zde sami i několik místních se pokoušelo dostat samochodem dovnitř. Nakonec jsme si došli do školy pro průvodce a

spletí paneláků a jednosměrek se dostali k otevřenému vjezdu. Pak už to bylo jednoduché, převlečení a přezutí do bazénového,

registrace a čekání na jízdy. To čekání jsme vyplňovali řečí se známými i neznámými modeláři a okukováním jejich modelů.

Jezdilo se brankami o šíři 80cm a v sedě na okraji bazénu, 2+1 jízda.

Letošní účast byla víc než pěkná. Soutěžili hlavně mlaďoši, my dospěláci jsme to brali jako příjemné zpestření zimy a

příležitost k setkání se stejně postiženými lidmi. Pavel otestoval jízdní vlastnosti své nové makety, stejně tak onen junior

(omlouvám se, ale Pavel mi ho za celou dobu nepředstavil, třeba se ještě potkáme) a já jsem vysvětlil St.Canute, že

ještě minimálně rok bude muset jezdit.

Hned po jízdách jsme se rozloučili a zamířili k Marianovi Taborkovi na pokec a bčerstvení. S nějakými výsledky jsme

nepočítali. O to bylo větší naše překvapení, když za námi přišel Gregoř Jermolay a přinesl nám diplomy a ceny za umístění..

Zcela nezištně jsem šáhl po akupaku a na Pavla zůstalo servo. Dobré, ne?

Pak už jen rozloučení a cesta k domovu. Příště určitě pojedeme znovu. Ani ne tak pro ty tři jízdy, jako pro tu pohodu.

Obrázková galerie

Ivan Grňa (Ivankap)