Model Schnellbootu S-100 jsem začal stavět na popud kamaráda-modeláře poté, co jsme si na jednom ze srazů společně jezdili po rybníku s torpédovkami – já s Perkasou a on právě se S-100. Takže jsem si řekl, že rozšířím vlčí smečku a postavím také jeden S-Boot.
Dotyčné německé torpédové čluny z období druhé světové války jsou mezi modeláři poměrně populární. Vyvinuty byly v meziválečném období na základě úspěšných civilních rychlostních člunů a jejich předností byly dobré nautické vlastnosti na rozbouřeném moři. Celkově bylo postaveno méně než 200 kusů S-Bootů organizovaných během války do několika flotil operujících na různých válčištích od Baltského a Severního až po Středozemní a Černé moře. Schnellbooty existovaly v několika vývojových variantách, přičemž nejpočetnější byla právě třída S-100.
Výtlak člunů se pohyboval kolem 100 t a délka cca 35 m. Trup měl smíšenou konstrukci z kovové kostry potažené dřevěnou obšívkou. Pohon zajišťovaly tři dieselové motory roztáčející tři lodní šrouby. Maximální rychlost dosahovala 43,8 uzlů (krátkodobě i více). Výzbroj byla tvořena dvěma 533mm torpédomety instalovanými ve vyvýšené přídi se zásobou 4 torpéd (2 nabitá plus 2 rezervní na palubě) doplněnými několika kusy protiletadlových automatických kanónů (vesměs ráže 20 mm a 37 mm). Dále bylo možné nést na palubě několik kusů min, případně hlubinných náloží.
V případě plastikové stavebnice S-100 v měřítku 1:72 se jedná o poměrně rozšířený a několikrát aktualizovaný model firmy Revell. Podle dohledatelné historie se na trhu objevil zhruba v roce 2001 a prošel třemi reedicemi. Proto také mají některá starší vydání lehce odlišnou výzbroj. Liší se především v záďové části, kde se mění 3,7cm Flak kanón za spřažené 2cm Flakvierling čtyřče a obráceně, a pak také přítomností skluzu min a jeho varianty s hlubinnými bombami.
Na to je potřeba myslet především při výběru vhodné sady leptů, aby byla „slučitelná“ se zakoupeným modelem. V nabídce je množství leptů i ze zahraničí, avšak pro svůj Schnellboot jsem zvolil lepty od Eduarda, které na kitu vylepší některé nejhorší nedostatky, a přitom celý model nepromění v kovovou stavebnici.
Stavba začala vymýšlením pouzdra hřídele a slepením obou polovin trupu dohromady. Model je poměrně malý a úzký, takže příliš prostoru k rozletu nedovoloval. Předloha disponuje třemi lodními šrouby a kormidly, zde v modelovém měřítku jsem však zvolil jen jeden šroub středový a stejně tak i kormidlo. Kvůli malému místu pod trupem byl použit šroub „vyMOdelovaný NA KOleně", získaný od přátel z Těšína. Jeho průměr činí 15 mm a je našroubován na 2mm hřídel spojenou napřímo s motorem. Zkoušel jsem i šrouby průmyslově vyráběné, ale všechny jsem musel zbrušovat na potřebný průměr a při plavebních testech se nechovaly tak dobře.
Středová hřídel předlohy je v oblasti špičky lodního šroubu ukotvena kozlíkem ke dnu člunu a hned za kozlíkem se nachází kormidlo. V modelovém měřítku je však toto řešení dost problematické, a abych se vyhnul komplikacím, rozhodl jsem se aplikovat standardní trubičkové pouzdro po celé délce hřídele s ložiskem těsně před šroubem. Vně trupu je tedy celá hřídel zapouzdřena, což brání jejímu nežádoucímu rozkmitání. Po prvních plavebních zkouškách jsem také zvětšil kormidlo o cca 20 % směrem dolů. Více je pochopitelné spíše z fotek.
Pro pohon slouží stejnosměrný motor MIG 280 Racing a spojení hřídelí motoru a šroubu zajišťuje nejmenší možná FLEXI spojka od MP JET, která – mimochodem – funguje naprosto fantasticky. Nejsem totiž příliš fanda spojek na principu pouhé silikonové trubičky.
Slepení polovin trupu dohromady bylo snadné. Při pokusech, jak bude sedět paluba a jak vyřešit vstup do podpalubí, jsem však zjistil, že paluba je lehce do vrtule. Obyčejnému statickému kitu by to nevadilo, paluba by se vlepila, ale zde to byl zásadní problém. Řešením se stalo vyztužení paluby ze spodní stany dvěma podélnými nosníky z uhlíkových vláken, které jsou lehké, tuhé a nenasávají vodu. Na straně trupu pak bylo pomocí malých pruhů z Forexu zvětšeno lůžko, na které bude doléhat paluba. Další nepřesnost byla zjištěna při slícování můstku s palubou, kde vznikla cca 1 - 1,5 mm mezera. Tedy nic, co by nešlo zakytovat. Pro zajištění vstupu do podpalubí byla hlavní paluba rozříznuta hned za můstkem, takže přístup je téměř do celé zádi. Příď je nepřístupná, pouze je do těch míst zasunut přijímač a malý regulátor.
Stavebně jsem pracoval ve třech etapách. Nejprve jsem sestavil můstek, osadil lepty a některé části nastříkal. Další částí byla příď, tam jsem hotový můstek vlepil a zakytoval drobné mezery ve slícování velkých dílů. Samozřejmě jsem také aplikoval lepty. Jakmile byly hotové tyto části, trup jsem nastříkal příslušnou barvou. Nepoužíval jsem doporučené míchání dle návodu, spíše jsem použil vlastní odstín a poměry barev.
Popisy a odstíny barev německého námořnictva jsou krapet ošemetné. Základní barvou S-100 v ideálním stavu byla světle šedá, případně lze říci světlá bílo-šedá. Odstíny nebyly úplně pevně dané, lišily se i tím, jaké problémy byly s výrobou a dodávkami barev v průběhu války. Zbarvení či kamufláž se taktéž lišily dle příslušného bojiště. Avšak pojmenování barevných odstínů bylo téměř vždy stejné. Na tuto problematiku lze narazit rovněž při stříkání kamufláže německých ponorek. K tomuto tématu dokonce existuje naprosto výborný dokument Kriegsmarine U-Boat Colours & Markings, který různé problémy vysvětluje. Proto také nelze říci, že je pouze jeden odstín barvy správný. Kdo si chce ušetřit práci, může šáhnout po poměrně (dobově) věrně namíchaných odstínech od výrobce White Ensign Models, jež ve svém portfoliu nabízí barvu nazvanou Schnellbootweiss.
Můj S-Boot podle insignií na přídi a osazení zbraní patřil k 6.SFltl (6. S-Boot flotila), která operovala u břehů Norska, v Severním moři a také v Lamanšském průlivu.
Poslední etapou byla zadní paluba a také sestavení veškeré výzbroje. Zde byla užita naprostá většina leptů, hlavně na palubních zbraních. S lepty lze při sestavování pracovat několika způsoby. Můj nejoblíbenější je lepty navzájem letovat a teprve poté plastové díly k leptům (anebo na lepty) lepit – řídkým kyanoakrylátovým (sekundovým) lepidlem. Poté byla aplikována barva také na zadní palubu a tam, kde jsou dřevěné rošty, jsem použil techniky suchého štětce a vhodné světlejší „dřevěné“ barvy.
Kde jsem si nebyl s barvením úplně jist, byla torpéda. Ta jsou osazena po stranách paluby a jejich vzhled se liší dokument od dokumentu. Nakonec jsem si vybral zbarvení podle fotek z muzea, na nichž je tělo torpéda v kovově stříbrné barvě a jeho hlavice v přibližně měděném odstínu.
Verze mé stavebnice S-100 je na zádi osazena dvěma kolejničkami pro shoz min. A jelikož záď bez min vypadala celkem prázdně, tak jsem se je rozhodl doplnit. Ohledně kolejniček jsem při dokončovacích pracích narazil. Na základě mnoha různých fotek z internetu jsem usoudil, že provedení kolejniček ve stavebnici je naprosto špatně. Takže jsem dotyčné díly upravil po svém a vytvořil dle mého názoru realistické kolejničky. Pokud jde o miny, firma CMK sice vyrábí poměrně hezké doplňky pro diorámy v měřítku 1:72, avšak pořízené miny byly moc veliké. Na základě informací publikovaných na webu www.navweaps.com a www.s-boot.net jsem odhalil, že zatímco „plnotučné“ sférické miny (označení EMC) měly průměr 112 cm, tak na rychlých člunech byly používány miny menší, s označením UM (UMA, UMB) a průměrem 84 cm. S čímž souvisí i velikost jejich vozíku. Nezbývalo, než miny vyrobit a ideálně velmi lehké. Čirou náhodou jsem zahlédl na rybářském e-shopu polystyrenové kuličky o průměru 1 cm (přesně podle měřítka by měly nálože mít průměr 1,17 cm, ale budete to měřit?), které slouží na nadnášení návnady. Vozík je pak krabička vytvořená z polystyrenových destiček o tloušťce 0,5 mm. Trčící detonátory jsou z nejtenčích drátků, co jsem doma našel. Vše natřeno černou akryl barvou a lehce přestříkáno matným lakem.
Kromě toho jsem se pokusil aplikovat plachtové výplně do bočních zábradlí a rozhodl jsem se je vytvořit z alobalu nastříkaného barvou. Protože jsem je dodělával tak nějak živelně až po usazení zábradlí, postupoval jsem tím způsobem, že se nejprve upnutý alobal nastříkal po obou stranách, a pak se odměřily a vystřihly pruhy potřebné velikosti. Nahoře byl vytvořen drobný záhyb kolem horní tyče zábradlí a celek byl na pár místech k zábradlí fixován sekundovým lepidlem. Dalším vylepšením byly antény vytvořené z vysoce strečového vlákna, jež se dokáže perfektně napnout, aniž by způsobilo zlomení přichycených dílů.
Již při testování modelu bylo zjevné, že nebude možné dodržet správnou pozici vodorysky, a proto byly v zájmu odlehčení vypuštěny anebo změněny některé další nápady – jedním z nich byla například falešná paluba. Přesto je příď zanořená přibližně o 1 cm více, než by měla být. Proto byla původní baterie s vyšší kapacitou vyměněna za menší a lehčí (Li-Pol 2S, 800 mAh) jejíž kapacita vystačí průměrně na cca 30 minut jízdy. Regulátor je použit malý obousměrný DSYS 6 A, který je výrazně lepší než podobná čínská produkce. Při jízdě se loďka chová velice dobře, ráda jde do kluzu, a i v zatáčkách je její chování dobře čitelné. Během testů s jinými šrouby (viz výše) však docházelo při zrychlení k výraznému náklonu na jednu stranu (vlivem reakčního momentu šroubu) a pokud model současně zatáčel, tak byl hned bokem na hladině. Zvětšené kormidlo umožňuje poměrně slušné manévrování i při nižších rychlostech.
Stavebnice jako taková je poměrně detailní, avšak narazil jsem na několik nedostatků za prvé technického charakteru (především nepřesné slícování forem, a tudíž velké otřepy), za druhé ve zjednodušení některých detailů. Naštěstí jsou dostupné leptané díly. Při stavbě doporučuji sledovat i různé monografie věnující se přímo těmto člunům. Stavba samotného modelu zabrala přibližně 4 měsíce a s výsledkem jsem spokojen. Miniaturní torpédový člun sice není 100% věrná maketa, avšak to mě nemusí trápit, jelikož postrádám soutěžní ambice a pro zamýšlený účel lodička plně vyhoví. Cílem bylo vytvořit plovoucí model, s kterým lze vyrazit k vodě. Nyní se těším na jaro, až se opět rozjedou modelářské srazy a bude možné vyplout v plné parádě.
Pro MoNaKo stavitel a PetrP