Setkání ponorkářů v Neulengbachu 2015

O víkendu 19. a 20. září se do rakouského Neulengbachu sjeli ponorkáři na jubilejní, již 10. setkání. Vzhledem k tomu, že se tato akce koná ob rok, je její tradice už docela dlouhá. Pořadatelem je zájmové sdružení modelářů ponorek z Rakouska (Interessengemeinschaft Modell–U-Boote Austria).

Prostředí bylo už kdysi zvoleno velmi vhodně jak z hlediska polohy, je to kousek západně od Vídně, tak z hlediska prostředí. Rekreační zařízení v Neulengbachu má velký otevřený nerezový bazén i zázemí pro návštěvníky. Termín vždy vyplývá z toho, kdy končí provozní sezóna areálu, ten se zavře pro veřejnost a nejbližší další víkend patří ponorkářům, aby se následně uložil k zimnímu spánku nebo začaly mimosezónní opravy.

Ponorkáři v Evropě mají velmi málo specializovaných akcí, vlastně jen dvě v roce, liché roky v Neulengbachu, sudé v Bratislavě, kromě toho jednu jarní ve Švýcarsku. Mimo to se v malém měřítku setkávají na veletrzích, případně jako „atrakce“ a doplňkový program při větších akcích lodních modelářů.

Letos poprvé jsem navštívil Neulengbach jen v sobotu „na otočku“. Absolvovat cestu tam i zpátky a celý den na místě je sice hodně náročné, ale v podstatě se tak ušetří tři dny času. S obytným přívěsem z půjčovny je cesta pomalejší a najíždí se už v pátek, cesta zpět začíná až v pondělí ráno, proto ty tři ušetřené dny.

Kdybych měl krátce vyjádřit svůj pocit z toho, jak probíhalo letošní setkání, bylo by to „mírné zklamání“. A to přes to, že vlastně všechno „šlapalo jako na drátkách“ a nic nepříznivého se nestalo. Proč tedy zklamání? Když nahlédneme do seznamu přihlášených, můžeme z něj vyčíst zajímavou statistiku. Evidovali se účastníci ze sedmi evropských států (ale letos se nepřihlásil nikdo z Francie ani z Beneluxu), přihlášených bylo celkem 68 ponorkářů se 123 modely. Takovou koncentraci modelů ponorek na jednom místě a možnost prohlédnout si technická řešení ostatních nenajdete nikdy jindy a jinde v Evropě, pro stávající ponorkáře i potenciální zájemce je Neulengbach jedinečnou příležitostí, jak posbírat zkušenosti ostatních, aby nemuseli opakovat jejich chyby, nebo aby okopírovali dobré nápady.

Pohled z dálky na nový bazén s můstkem, hlavní bazén a za ním zázemí a stůl rozhodně nejznámějšího a nejúspěšnějšího českého ponorkáře Oty Gerži

Uvedl jsem záměrně počty přihlášených, ty byly zhruba stejné anebo i větší, než v minulosti. Přepočítávat účastníky na místě je v podstatě nemožné. Jenže právě proto, že si dobře pamatuji předchozí ročníky, a archiv fotografií může paměť kdykoli osvěžit, jsem nemohl přehlédnout, že skutečnost je podstatně slabší, odhadem chyběla čtvrtina až třetina přihlášených. U modelů byl rozdíl ještě větší. V minulosti bylo běžné, že v přihlášce byly uvedeny jedna nebo dvě ponorky, ale když jste se s daným člověkem dali do řeči, vytáhl z auta ještě další tři modely, třeba rozestavěné, právě opravované, nebo jen fragmenty technických celků, které vzal s sebou právě proto, aby bylo možné nad nimi diskutovat. Letos to bylo opačně, přihlášených ponorek bylo podstatně víc než těch, které skutečně dorazily.

Pamatuji se, jaká bývala fronta na kanály a jak se organizovalo střídání na vodě (ponorky mohou používat jen pásmo 40 MHz, takže to, že mohu kdykoli zapnout svůj vysílač bez ohledu na ostatní, zde opravdu neplatí), někdy bylo ve vodě 10 až 15 ponorek současně, jezdilo se ve formacích na hladině i pod ní. Letos jsem viděl sotva šest ponorek současně na vodě. Pamatuji se, že odpoledne kolem bazénu postávalo tolik diváků (vstup je tradičně volný respektive vstupné dobrovolné), že byl docela problém s ponorkou projít a většinou musel kolega prorážet cestu od depa k vodě. Letos tu a tam prošla kolem bazénu po volném chodníku rodinka návštěvníků. Součástí setkání byla v minulosti třeba i sběratelská výstavka přístrojů a zařízení ze skutečných ponorek.

Část depa pro modely, pohled zevnitř depa, kde jsou modely většinou rozebrané, aby bylo vidět technické řešení.

Pamatuji opravdu velká komponovaná ozvučená představení při nočních jízdách, třeba s tématem „útok na konvoj“ nebo „útok na přístav“, jízdy se spoustou pyrotechnických efektů a potápějícími se modely. Betonové tribuny byly obsazeny návštěvníky, i když bylo kolem 22. hodiny večer. Letos jsem na noční jízdy ani nezůstal, od kolegů vím, že i když formálně proběhly, byly početně velmi chudé, bez diváků a bez připraveného tématu i programu. Rozhodně nezastávám názor, že jen růst je dobrý, že pokaždé musí být všechno větší a lepší, ono růst pořád nejde nikdy a v ničem, ale ten rozdíl byl prostě příliš velký.

Pár fotografií ze setkání v roce 2011 z přípravy na noční program a z nočních jízd

Dost stesků. Co se opravdu letos povedlo, to byla „překážková dráha“ postavená pod vodou v novém malém, ale 3,5 metru hlubokém bazénu se skokanským můstkem. Vzhledem k rozměrům bazénu nebyla dráha vytyčená ukotvenými podvodními bójkami a se skruží k projíždění vhodná pro velké makety ponorek, ale ty menší a obratnější (s délkou do metru) se na ní vyřádily. Ukázalo se, jak moc zkresluje vnímání hloubky pohled ze břehu, že trefit se do kruhu je nesrovnatelně obtížnější, než třeba při tradiční soutěži pro děti v řízení miniponorky v akváriu.

Na fotografiích je žlutý prototyp ponorky typu 212 v měřítku 1:87 (ano, je to stejné měřítko jako modelová železnice H0) Petra Jaška. Technicky funguje dobře, zbývá upravit některé části konstrukce tak, aby se lépe daly vyrábět. Když vše dobře dopadne, možná se v budoucnu dočkáme malosériové výroby této ponorky jako stavebnice.

Konečně v kruhu, stejná ponorka Petra Jaška v depu a jeho další ponorka

Letošní novinkou byl oficiálně vyhlášený ponorkářský bazar, kde se dalo nabídnout cokoli z oboru na prodej. S ohledem na to, že tato novinka byla oznámena na poslední chvíli, nedalo se předpokládat, že by měla velký ohlas. Pár stavebnic a laminátových trupů ponorek skutečně nabízeno bylo, bude ale potřeba delší čas, aby se „bazar“ na setkáních ujal.

Kdybych se měl podívat na technické novinky a trendy, pak bych si chtěl všimnout zejména několika menších modelů. Jeden z italských účastníků přivezl miniponorku („osedlané torpédo“) řízenou dvěma potápěči. Zajímavá na ní byla především pístová balastní nádrž, kterou zkonstruoval jeho kolega, jinak zaměstnanec firmy vyrábějící speciální hodinky pro potápěče. Nádrž má pohon upraveným mikroservem a píst jezdí po závitové tyči částečně smáčené vodou, takže se nic z nádrže nevysunuje. To je u malých modelů velmi důležité.

Dalším ze zajímavých minimodelů byla historická ponorka Turtle s dynamickým ponořováním, i když předloha a stejně tak model nevynikají rychlostí pohybu. Těsný trup modelu se zdroji a přijímačem vyplňuje jen část prostoru uvnitř, oba ploché stejnosměrné minimotory (pohonný i ponořovací) jsou v zaplavované oblasti. Asi moc dlouho nevydrží, ale dají se poměrně snadno vyměnit a jsou levné.

Miniponorka se zajímavě řešenou pístovou balastní nádrží a historická ponorka Turtle

Kdo stejně jako já předpokládal, že dorazí Andreas Pfisterer se svou téměř čtyřmetrovou a metrákovou Akulou (projekt 941), které měla mít svou premiéru už v roce 2012 a od té doby se její dokončení znovu a znovu odkládá, opět se nedočkal. Největší evropský model ponorky má sice už svoje spuštění na vodu za sebou, ale jen jako neřízené hladinové plavidlo. Tak prý možná v říjnu na veletrhu ve Vídni.

Pozornost si určitě zaslouží nová miniponorka Oty Gerži, která byla na setkání poprvé vyzkoušena v plné činnosti. Od ponorky se totiž na povel odpoutává podvěšené torpédo (víceméně stejně velké jako vlastní ponorka) a vydá se ke svému cíli. Obě části jsou řízeny rádiem. Odpalování bude chtít ještě trochu cviku, než bude vypadat efektně a opravdu dokáže zasáhnout cíl, ale technika prokazatelně fungovala. Torpédo dokonce po nárazu „vybuchne“, tedy udělá ránu a někdy i vyhodí menší gejzír vody. Přes to neznečistí vodu a nic neohrozí, „výbuch“ je ve skutečnosti jen uvolnění stlačeného plynu z bombičky.

Odpoutání torpéda od miniponorky Oty Gerži

Přiznávám, že jsem fotografoval většinou jen ty modely, které jsem ještě neznal, takže i když makety ponorek (především vojenských) na setkání převládaly, moc jejich nových snímků vlastně nemám. Aby to maketářům nebylo líto, alespoň malá náhrada v podobě staršího, ale stále krásného modelu Hunley, první ponorky, která v boji potopila nepřátelskou loď. Předloha skončila neslavně, posádka v euforii z prvního úspěchu spotřebovala vzduch a udusila se při čekání na dně. Model italského modeláře Paola Saccenti je ve spolehlivém provozu už téměř 15 roků.

Málokdo si dokáže představit spojení plachetního pohonu a ponorky, setkal jsem se dokonce s tím, že byla existence takové kombinace popírána. Skutečnou ponorku UB4 ukázat nejde, ale její velmi pěkně zpracovaná funkční maketa snad přesvědčí, že to opravdu bylo možné. Model stejně jako předloha může jet po hladině pod plachtami, před ponořením se ale stěžeň sklopí a plachty odstraní.

Historická ponorka Hunley a její balastní nádrž z duše od kola a ponorka UB4

Čím dál víc se rozmáhá fotografování a natáčení ponorek v jejich přirozeném prostředí pod hladinou. Časem jsem získal celou sbírku fotografií prostředků, které k tomu byly v průběhu let používány, letos se objevily tři trochu jiné. Prvním je populární selfie tyč buď jednoduchá, nebo masivní teleskopická, na které je těsný fotoaparát. Spoušť se neovládá, buď se fotí se zpožděnou samospouští, nebo natáčí průběžně. Na snímku jsou dokonce dvě taková zařízení, člověk uprostřed právě natáčí projíždějící ponorku, ten v zeleném tričku drží tyč s fotoaparátem viditelně v ruce.

Druhým prostředkem byla dálkově ovládaná a natáčená kamera na stabilním plavidle, jedno takové se pod názvem Sea View MK1 prohánělo po hladině a kamerou, která se dala spustit pod hladinu.

Podstatně sofistikovanějším prostředkem je kabelem řízený ROV (Remotely operated underwater vehicle) známého německého ponorkáře, výrobce a prodejce modelářské techniky, Norberta Brüggena. Na první pohled to tak nevypadá, ale i když je na kabelu, překvapivě snadno sleduje modely do vzdálenosti přes 30 m a lehce manévruje. Norbert na okraji bazénu seděl na kufru, v němž se technika přepravuje, digitálními brýlemi sledoval dění pod hladinou a natáčel, jen občas se nechal vytrhnout ze svého světa pod hladinou, zvedl brýle a odpovídal na všetečné dotazy.

Dvakrát selfie tyč v akci, Sea View MK1 a Norbert Brüggen a jeho ROV

Když už jsem se tentokrát zaměřil víc na kuriozity, než na „seriózní“ modelářskou a maketářskou práci, musím ještě zmínit něco, co by bylo skvělou hračkou i ve větších zahradních bazénech. Norbert Brüggen upravil plastové letadlo Eurofighter Typhoon na jednoduchou dynamickou ponorku s neuvěřitelnou obratností a slušnou rychlostí. Vidět společnou stíhací plavbu Typhoona a delfína bylo hodně zajímavé.

V Maďarsku je velmi málo aktivních ponorkářů, László Benkó je vlastně jediný z nich, kdo pravidelně vyjíždí do zahraničí. Jeho modely, kulantně řečeno, neoplývají spolehlivostí. V Neulengbachu používal dost často rybářský prut se závažíčkem na vlasci a zachytával svou ponorku i v hlubokém bazénu. Chvílemi „preventivně“ dokonce model přivazoval. I to patří k ponorkařině, i když na setkání, jako je v Neulengbachu, se podobné věci většinou nevidí.

Stíhač, nebo ponorka? Na ponorku s rybářským prutem...

Co dodat? Je dobré, že se ponorky po mnoha létech dočkaly oficiálního uznání své existence v podobně navrhované (připravované) kategorie F2S, i když snažit se je vtěsnat do pravidel „šitých na míru“ lodím a jen nepatrně upravených pro ně není optimální. Pro ponorkáře je to ale alespoň krok správným směrem.

Fotogalerie Foto: Ing. Michal Černý © 2015

Ing. Michal Černý