Parní Vyžlovka 2025 zavítala do Sedmihorek

Jen dva ročníky parníkáři vydrželi v kempu Moře u rybníka Řeka na Vysočině a už se zase stěhují. Tentokrát do kempu Sedmihorky v Českém ráji, což je asi o 150 kilometrů více na severozápad. Už jsem jednou v Sedmihorkách dříve byl, a tak nešlo o cestu do neznáma, když jsem doma nakládal svůj parník a nějaké stoly pro sebe i ostatní. Čím jsem si nebyl moc jistý, bylo to, zda půjde autem zajet poblíž písečné pláže, aby se tam někde nechal postavit velký stan.

Po zjištění podmínek na místě samém jsem se zařekl, že stan zůstane v autě. Tahat se s ním přes 50 metrů ručně ve chvíli, kdy na něj hned u pláže není kus rovného místa, nemá smysl. Menší stan pro rozhodčí přivezl Tomáš Blahůtka. Při počasí, jaké po celý víkend 20. až 21. září panovalo, stejně nebyl velký stan potřeba. Nepršelo a přinejmenším v odpoledních hodinách stín poskytly přilehlé stromy (a dopoledne zase takové teplo nebylo).

Nicméně účastníci se začali sjíždět již v pátek odpoledne. Třebaže jsem na poslední chvíli v nové práci u staronového zaměstnavatele dostal volno, nikam jsem se nehnal a rozhodně nepřijel mezi prvními. U kiosku asi 150 metrů od pláže bylo již živo. Přítomní parníkáři s rodinným doprovodem již stihli obsadit tři stoly, jakmile dorazili i ostatní, potřebovali jsme stolů dvojnásobek.

Páteční večer zpestřila tombola modelářských přebytků, do které každý dal vše, co mohl. Některé ceny byly klasické cetky, jindy šlo o zajímavé kousky. Každý si něco odnesl a následně směnil s někým jiným.

V sobotu nás přivítalo pěkné počasí, a tak nic nebránilo tomu, abychom se po úvodních slovech Petra Stejskala č. 1 k organizaci soutěžního víkendu pustili do boje. Třebaže po ránu bylo chladno, až se mi zamlžil fotoaparát (a první fotky za moc nestojí), panoval předpoklad, že počasí přiláká i plavce, a tak jsme jim polovinu pláže nechali a prostor pro plavce oddělili pomocí několika bójí.

Trať měla podobu trojúhelníku, přičemž u břehu byl jeden z jeho vrcholů. V rychlostní soutěži měl každý neomezený počet pokusů, přičemž platilo, že výsledky zůstávaly po celou dobu tajné. Zprvu jsem se na vodu nehnal, ale když zájem přítomných polevil, roztopil jsem Saturna a na první pokus zkusil tři jízdy. Po obědě jsem roztopil znovu a přidal dalších pět. Jak se po vyhlášení výsledků ukázalo, nikdo jiný s jedním modelem tolik jízd neabsolvoval. Do značné míry je to i tím, že ostatní měli dva až tři modely, někteří i více.

Poslední jízda byla současně nejlepší, a tak jsem se mezi 19 startujícími s parníkem s lodním šroubem do jednoho metru probojoval až na 3. místo hned za Ivana Hořejšího a Vladimíra Šrámka. Oba se vešli pod minutu, já potřeboval 2 sekundy přes.

Parníků s lodním šroubem s délkou nad jeden metr bylo k vidění 9. Zvítězil opět Vladimír Šrámek, druhé místo obsadil s dalším strojem a teprve třetí zbylo pro Ivana Hořejšího.

Kolesových parníků se sešlo 5. Několik let v kuse vyhrává Reliant Jiřího Macury a letos tomu nebylo jinak. Sedmi pokusy si pro druhé místo dojel František Pop s Bohemií a třetí byl dnes již docela letitý Danton Petra Stejskala č. 1.

Závěr sobotního soutěžního odpoledne patřil hromadnému startu Steam Foot. Do bojů na tři kola vyrazilo 8 strojů. Jeden minul start, další podjel bójku a nevrátil se, a tak do pořadí zasáhlo jen šest. Nejrychlejší byl Jiří Macura a hned za ním jediný junior Ondřej Macura. Třetí cílem procouval Miroslav Beneš s Fénixem. Ten předloni, ještě pod jiným jménem, málem lehl popelem. Letos k podobnému incidentu nedošlo.

Co do účasti bývá sobota pravidelně silnější. Po čase se s parníkem ukázal Pavel Jakoubek, bohužel jsem ho na vodě nezaznamenal. Hned dva parníky přivezl Pepa Darvaš, bohužel mu oba upadly na betonový chodník, tudíž ani letos do výsledků nezasáhl. Jedinou novou tváří, která se nechala k účasti zlákat a úspěšně dokončila soutěžní jízdu, byl Petr Lukeš (Bambinot). Sice skončil až třináctý, ale to vůbec nevadí. Povolané zapisovatele, kterým Petr Stejskal č. 1 vnutil svou Africkou královnu, nepočítám.

Večer bylo na programu vyhlášení výsledků. Bohužel se ve stejnou chvíli šeřilo, takže se to trochu tlouklo s nočními jízdami. V kempu byl totiž s Nordicem i Jiří Bilina a neméně pěkně efektní je za tmy parník Hermes Michala Šenekela. Sám jsem alespoň částečně stihl obojí, ostatní byli o krásu nočních jízd ochuzeni.

V neděli byly na programu vytrvalostní závody s hromadným startem. Nejprve od deseti hodin kolesových parníků na 15 minut, a pak se ke slovu dostaly parníky s lodním šroubem se svým půlhodinovým kláním.

Kolesové parníky vypluly jen tři, což je škoda. Zvítězil Reliant Jiřího Macury. Posledního závodu se zúčastnilo 10 modelů. Sám jsem se se Saturnem nezapojil, jelikož pravidelně pomáhám zapisovatelům diktovat průjezdy a hlídat čas do konce závodu.

Po přepočtu ujetých kol podle délky modelu zvítězil Jiří Macura, na druhém místě skončil slovenský modelář Richard Jankela a stupně vítězů uzavíral Ondřej Macura.

Vyhlášení výsledků probíhalo výrazně komorněji hned u vody. Rychle jsem se rozloučil, pobalil zbytek věcí a rozjel se do Jablonce nad Nisou. Ale to už je téma pro samostatný článek.

Na závěr tohoto článku se hodí zmínit, že hned po skončení soutěže se rozjela diskuze, zda přepočet podle délky trupu nezrušit. Někdejší předpoklad a první ročníky tomu tak skutečně bylo, operoval s tím, že malému modelu záhy dojde pára a půl hodiny jet nevydrží. Přepočet měl kompenzovat časovou ztrátu na doplnění a opětovné roztopení, zatímco velké modely se bez pauzy zpravidla obešly. Posledních 5 let však i ten nejmenší model doplňuje vodu za jízdy, čímž se nutnost přepočtu jaksi ztrácí. Uvidíme, jak se Petr Stejskal č. 1 jako hlavní pořadatel rozhodne.

Jisté však je, že zve příznivce modelů parníků na první víkend v září 2026 opět do Sedmihorek.

Pro MoNaKo ladous

Výsledky

Parní Vyžlovka 2025

Fotogalerie Foto: ladous © 2025

Fotogalerie Foto: Petr Kašpárek © 2025